Pískovcové poprvé

Ahoj, jsem Klára a v lednu tohoto roku jsem si řekla, že nezůstanu jen u snění a začnu si sny plnit krůček po krůčku. Poslední dobou zjišťuji, jakou magickou moc mají slova. Asi pár dní po tom, co jsem vyřkla verdikt o plnění snů, zaujal mou pozornost pojem Horoškola. V mé hlavě, nebo někde v její blízkosti, se rázem ozvalo: „ Jééé, super!! Jdu do toho!!!“, a bez přemýšlení jsem se vrhla do kontaktování jednoho nejmenovaného instruktora lezení, budu mu říkat třeba Radek. No a bylo, šťastná a plná odhodlání jsem se vrhla na lezení, pamatuji si, jaká brnkačka to byla vloni na stěně, kde jsem lezla pestrobarevnou cestičkou nahoru.

Po pár hodinách teorie, nějakém tom oddílovém lezení na stěnách a dvou navštívení dětských cest v Úněticích, jsem tady. Je 5. května 2018 něco kolem 15 hodiny a máme namířeno k Císařpánovi ve skalním údolí poblíž Tisé. Jsem uchvácená malebnou krásou zdejší krajiny, hlazená teplými slunečními paprsky, zahalená vůní lesa a ponořená do líbezného ptačího zpěvu. Z mé melancholické nálady mě vyvádí banda lidí lezoucích po skále (později mi došlo, že to byl ten Císař). Jde jim to snadno, ale je jich tu jak …máku. „Dáme zatím něco lehčího“, říká Radek, „to bys mohla vytáhnout.“ „ Já? No určitě“, směju se a duchu se modlím, aby si ze mě dělal jenom legraci. Naštěstí dělal. Radek tahá a já lezu na druhýho. No popravdě - moc jsem nelezla. Zasekla jsem se hned na druhým kroku. Ještě, že jel s námi Venca, t.č. zraněný intruktor Horoškoly. Radí mi kam s tím vším, co mi narostlo a očividně to patří k mému tělu. Radek trpělivě chytá bronz na vrcholku. No pár (víc než pár) pokusech a omylech jsem nahoře a mohu se poprvé zvěčnit do zápisníku. Krása, to trápení stálo za to. „Podruhé už to dám lépe“, myslím si, že po slanění, si tu skalku dáme ještě jednou. Omyl. Na Císařovi je stále plno, tak jdeme jinam.

Jsem ráda, že to tu trochu víc poznám. Dojdeme na místo, kde lezou děti se svými asi rodiči. „To bude lehké, když to zvládnou i děti!“ Jedná se ale jen o naivní dojem. Radek leze jako první, já ho jistím. Už po chvíli mi dochází, že to nebude vůbec žádná sranda. Ale co, řeknu si, plním si své sny a to je skvělé.  Zvládnu to, řeknu si a dám se do lezení. Lezu, lezu, špatně lezu a najednou nelezu. Opět starý známý zádrhel, kam mám dát ruce, kam nohy? Mám pocit, že dole jsem tolik rukou, tolik zpocených rukou a nemotorných nohou neměla. Kdyby stál pod skálou Elvis, mohl by se z mých nohou, kmitajících v rytmu rock'n'rollu, ledacos přiučit. Elvis pod skalou sice není, ale k mému štěstí, je tu Venca, jenž mi ochotně radí, co s tou svou nemotornou výbavou mám dělat. Radí mi skvěle, ale k čemu to je, když se u mě v hlavě odehrává bitva desetiletí, ve které se vedení ujímá panika a strach? Pohlcují mě myšlenky a představy na smrt, mé ustrašené já se mě snaží přesvědčit o tom, že nemohu a pokud udělám ještě jeden krok, pustím se té skály a dám tu ruku a nohu tam, kam mi kluci radí, tak umřu.

Negativní emoce jsou sice v převaze, ale ty pozitivní boj vzdát nehodlají. Vydechnu, víckrát vydechnu a jdu do toho znova. Nedaří se a negativní vlna vrací úder. „Padáááááám!!!!!“, křičím. Kluci, co lezou sousední skálu asi právě čůraj smíchy. Ale já docházím k zjistění, že nepadám, že mé jistící prvky opravdu fungují a Radek mě opravdu zeshora jistí. To mi dodává krapet jistoty a chuť dokončit to, co jsem začala. A hele po pár peprných nadávkách, za které se moc omlouvám a slibuji, že zapracuji na jejich význámné eliminaci, jsem asi půl metru od Radkových nohou.  Zavaluje mě vlna euforie, štěstí a já jsem od hlavy až po konečky prstů na nohou naplněná endorfiny. Zvládnu to, teď už to vím! Vzpomínám si na citát z jedné knihy, je o tom, že nejkrásnější pocit je ten těsně pod vrcholem, kdy ti dojde, že už to zvládneš. Zvládla jsem to.

 

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Jezdím na koni, ale kam se hrabe kůň na hřbet skalního masivu, kde nestačí dát jen nohu do třmenu, aby ses na jeho vrchol dostala. Jakmile se dostaneš až nahoru, uchvátí tě pohled na malebnou zelenající se krajinu plnou majestátných skal, slunce ti hřeje tváře a je ti jedno, že máš omlácené nohy. Je ti jedno, co bylo a co bude. Teď se zastavil čas a nic bolestivého a negativního nad tebou nemá šanci vyhrát.

Děkuji klukům za svatou trpělivost a příležitost plnit si své sny. Radkovi za jeho klidnou mysl, musí mít nervy z ocele. Děkuji Vencovi, za půjčení lezeček a jeho skvělé rady, díky nimž bych visela na skále dodnes a z Radka by se mohl rázem stát člen posádky jamajského bobu.

P.S. Přikládám pokus  o znázornění toho, co se dělo tam nahoře v mé hlavě.

- Klára