Den první: Vysoká

Noční přejezd proběhl, pokud si dobře vzpomínám, bez komplikací. Auto jsme upíchli u zastávky Popradské pleso, nahodily baťůžky a vyrazili ke stejnojmenné útulně, kde jsme měli v plánu přespati.

Po snídani vyrážíme Mengusovskou dolinou směrem k Chatě pod Rysmi. Navzdory předpovědi nám počasí zatím přeje, nějaké náznaky nepřízně sice jsou, ale z nebe nic nepadá, viditelnost skvělá. Stoupáme poměrně svižně, na chatě dávám na posilněnou polivočku a pivo (holky samozřejmě čaj 😊) a dospáváme s čelem na stole to, co jsme nočním přejezdem zameškali.

Po pauzičce se vydáváme do sedla Váha. Nutno podotknout, že po pivu nohy opravdu těžknou a do sedla se průměrné, do té doby relativně svižné, tempo výrazně snižuje. Kousek nad Váhou se navazujeme, nasazujem helmuty a s Vencou vysvětlujeme holkám, co a jak nás čeká na společném laně. Hřebínek směrem k Ťažkému štítu je příjemný a bezproblémový. Bohužel ale netrefujeme odbočku na polici táhnoucí se pod Kohútik a hřeben opouštíme zbytečně brzy. Vyšlapané pěšinky a cedulka v dáli nás svedly na zcestí.

Z police, po které jsme se měli správně vydat, začínají řetězy vedoucí nahoru do Štrbiny pod Kohútikom. Cesta komínem je vyloženě kochací a Áďa si chrochtá. Róza tradičně mlčí, ale vypadá spokojeně. Po dolezu do sedýlka se nám jako na dlani ukáže Dračí pleso a Zlomisková dolina. Traverz Ťažkého štítu je po chodníku a co nevidět jsme v centrálu Vysoké.

Cesta žlabem je podle tatranských zvyklostí. Shnilá skála ale nečiní velké potíže, sklon je pohodový a jde se dobře. Těsně pod vrcholem jsou v plotnách kramle, bez kterých by to asi bylo výživnější. Jedna preska v traverzu holky uklidní a netrvá dlouho a stojíme na vršku, kde se na nás culí vrcholový kříž.

Povinné vrcholové foto a pomalu abychom se sbírali – nějak se to začíná kabonit. Jó – není čas, ztrácet čas. Na sestupu Róza povážlivě mlčí a začátek mrholení jí na náladě nepřidává.

Když u Dračího hřebene opouštíme žlab, je už vidět velký kulový. V mlze se nám pak daří neudržet úplně ideální směr, o nějakém mocném bloudění se ale naštěstí mluvit nedá. Sestup na dno doliny Zlomisk už doprovází regulérní déšť a mluvit přestává už i Áďa. Když pak zjistí, že nás do postele čekají ještě dobré dvě hodinky, přepadá obě horalky mírná panika. Jsou to ale holky drsné a i přes zjevné utrpení šlapou statečně dál.

Vysvobození v podobě chalupy u Popradského plesa nakonec přecijen přichází. Nutno podotknout, že ucaprtaní jsme všichni do jednoho. Po malém restíku ve sprše a u píva ale nakonec ještě přidáváme povinnou návštěvu Symbolického cintorína. Cestou zpátky pak nejde nezastavit ještě na plzničku v Majláthovce a pak už alou do pelechu!

Den druhý – Volia veža a Hincovo pleso

Druhý den ráno za pěkného počasí vyrážíme všichni čtyři opět Mengusovskou dolinou nahoru. Cíle jsou ovšem různé – holky míří na Koprovské sedlo, Venca a já na Volovku. Uvidíme, co bude volné – buď Štáflovka nebo Stanislawski.

Cestou potkáváme známou tvář – Martina z Kralup, který se s holkama domlouvá na společném postupu k Hincovu plesu. My s Vencou pelášíme nahoru k Žabímu plesu. Cestou se ale mrví počas a začíná mrholit. Nehodláme se jen tak vzdát, takže dáváme sváču a vyčkáváme. Z mrholení se ale pomalu stává cosi, co nápadně připomíná déšť, takže dnes bude z lezení leda tak velký prd. Balíme si svých pět švestek a zahajujeme taktický ústup.

Načaté odpoledne se pak nese ve znamení chytrých řečí a předávání zkušeností v závěsu na trámu v podkroví. Ukazujeme si štandy a podobné legrácky, však ono se to bude holkám brzy hodit.

Den třetí – Volia veža a Hincovo pleso

Třetí den revitalizujeme plán dne předchozího a pokoušíme se o naplnění snů dosud nenaplněných. Holky míří opět samy na Koprovské sedlo, my jdeme do Štáflovky nebo Stanislawského. Počasí vypadá o tisíc procent lépe, postup známou cestou jde jako po másle.

Před sebou vidíme jednu dvojici mířící stejným směrem. Jedna dvojička, co to je… pohoda. Jedni půjdou Standu, druzí Vlastu. No problema. Ále… Když stojíme pod prahem na úpatí Volovky, zděšení jímá moju dušu. Stěna je plná lidí, dole na polici se stojí na obě plánované cesty fronta jako na banány za totáče. No fuj, tak tohle teda né. Moje sociální fobie se projevuje v celé své kráse, vůbec si nedovedu představit, že se do tohohle šrumce zapojím.

Začíná licitování, Venca se našeho cíle nehodlá vzdát. Chtěl by počkat, ale jde na to politicky. Zjevně vidí, že já mám jasno. Chvíli zevlí a když už už se chci sebrat a jít dolů, zmizí někde stvořit jakési velké dílo. A tvoří dlouho, předlouho. Když se vrátí, ve stěně toho už moc není. Dole na nástupu se chystá poslední pár, což by tak akorát vycházelo – než tam dojdem, budou na druhém, možná třetím štandu.

Tož tedy dobrá, jet domů s prázdnou taky netoužím, zvedáme se a jdeme hore. No, teda spíš letíme. Znáš to – není čas, ztrácet čas. A že jsme ho vyčkávací taktikou ztratili už víc než dost! Za pár minut jsme na nástupu a dvojice, kterou jsem šacoval na bezmála třetí stanoviště akorát dolejzá první dýlku.

Naskáčeme do sedáků, Venca nabírá matroš a po chvíli laborování, jestli se začíná tuhle nebo támhle se pouští do prvních metrů. Chvílema něco zabrblá, ale leze pořád. Pod převískem, za kterým očekáváme první štand se trochu zamyslí. Chvíli to zkouší zleva, chvíli zprava, ale nic se mu nezdá dost dobrý. A brblá.

Nakonec to ale přeletí jako prd, zajistí, já nahazuju botky a bágl a jdu za ním. Pomalu začínám chápat jeho brbling. Pod převisem je krok, za který si prvolezec dík zaslouží. Nic extra těžkýho, ale dosti nepříjemné. A za V-? No to ti dík! Na štandu to hodnotíme a shodujeme se, že jestli bude každá V v týhle cestě taková, tak si ještě užijeme.

Další část je na mě. Na začátku hned divnokrok do převisu, chvilku špekuluju, ale nakonec výšvih, hop a je to. Pak se z cesty stává choďák a ani nemrknu a jsem u štandu. Lana jsem odmotal pramálo, tak si říkám, že jako proč né rovnou k dalšímu? Traverz doleva, jeden bazén, druhý bazén a nad hlavou zase kratičký převísek. Lano už ale řádně táhne. Štand, který jsem ve své mladické nerozvážnosti vynechal by se šikl. Vracím se zpátky a poslušně zakládám. Venca je u mě v cukuletu, přebírá matroš a upaluje dál.

Třetí dýlka je opět choďák, půlku jsem si už vyzkoušel při předchozí exkurzi, finální koutopřevis je vyloženě za odměnu.

Štand je polici, kde se téměř potkává Stanislawski se Štáflovkou. Výstup pak vede paralelně po členité položené plotně. Vlasta vpravo, Standa vlevo. Moje první metry byly sice trochu rozpačité, ale po pár nesmělých krocích to nakonec byla krása nesmírná. Od půlky se to dobře se to jistí, tu a tam stará skobka.

Další stanoviště už je společný se Stanislawským, což nevyhnutelně vede k presycení lidským materiálem. Na své místo na výsluní jsem si musel počkat dobrou desetiminutovku. Poslední část už je dolez za tři. Kousek pod vrškem balíme lana a přezouváme se do civilu. Nahoře plác, foto a šupajdy dolů.

Začátek sestupu byl pro mě zážitek. Venca zmizel za rohem, za kterej se mi ani za mák nechtělo. Vem to prej na medvěda, volá na mě z poza rohu. Pfff, já ti dám medvěda, dostat tě teď do rukou! No jo, nezbylo mi ale nic jinýho. Takže hezky obejmout a překročit. Fuj tajxl. Pak už to šlo dobře, chvíli ještě na polské straně. Po nemnoho metrech ale překračujeme zpátky na Slovensko a suťovým žlábkem na zpátky na nástup.

 

Balíme matroš a svižným poloběhem mastíme k chalupě. Holky prý zatím stihly přidat ještě Sedlo pod Ostrvou. Krásná práce, tak pac a pusu, Tatry. Tož zase někdy!

- r.