Jenomže… Vencovi přehodili termín závěřeček na RCI, takže ze slosování vypadl a nadhodil tedy termín nový, říjnový. Pro mě, jestli né neřešitelný, tak minimálně dost nepravděpodobný. A protože jsem už měl na září všechno domluvené a zařízené, nechtělo se mi původní termín jen tak pustit k vodě. Na druhou stranu jsem věděl, že Vencovi na štrůdlu dost záleží a Michal připustil, že by říjen mohl. Z těchto ingrediencí pak vypadl koktejl následujících změn.

Studlgrat se přesouvá na říjen, já pojedu nebo ne – na tom tolik nesejde. A na září vymyslíme s Michalem něco jinýho, náhradního, úžasnýho. Monstrózního. Volba cíle nebyla moc zdlouhavá, už dva roky mám takový latentní zálusk na Lví hřebene na Matterhorn. Takže jo, času sice na výstup moc není, ale jestli klapne podmínka, tak to vyjde. Slovo dalo slovo, Michal souhlasil a začíná fáze těšící.

Jenomže… necelý týden před akcí se přes Alpy přehání sněhová nadílka jako v pozdním listopádu. Všechny lyžařské weby natěšeně hlásí pomalu začátek freeridové sezóny. Takže jinak, rychlá obhlídka všech renomovaných i věšteckých meteowebů a utíkáme v myšlenkách o pár set metrů níž a pár desítek kilometrů na východ.

Ortler

Čtyři dny před odletem (pondělí) vypadá počasí relativně slibně. Pátek jasno, sobota polojasno, neděle hnusno. Fajn, pojedeme ve čtvrtek večer, v pátek doběhneme do Lombardi bivaku, v sobotu časně vyrazíme k vrcholu a v poledne už jsme u auta a tradá domů. 12 hodin rezerva do hnusného nečasu. Začíná druhé těšení.

Jenomže… jak se termín blíží, tak se nějak perioda hnusna posouvá. Bohužel tím špatným směrem, takže dva dny před odletem už to vypadá tak, že sněžit a pršet bude už v sobotu v poledne. To by se ještě dalo, kdyby všechno klaplo podle plánu. Ale když ve čtvrtek odpoledne už hlásili hnusně v noci z pátka na sobotu, přestalo se mi chtít. Jasně, předpověď je předpověď, ale vzhledem k četnosti našeho výletování se mi do nějakého pokusu ani za mák nechce.

Tatry? Na Pyšňák!

Předpověď pro Tatry je luxusní, balíme jen minimum věcí. Sedák, krátký špagát, 2 friendy, 3 presky, nějaká smyčka, helma a fertig. V půl desáté mě nabírá Michal u baráku a domlouváme strategii přesunu. Michal dojede na Slovensko, pak uhlehne a já to dojedu.

Cesta docela ubíhá a místo toho, abych ulehl, tak ještě u Jihlavy klábosíme. Především se vzájemně ujišťujeme, že Tatranská volba byla ta jediná správná. Něco před půlnocí ale zalézám dozadu, beru sluchátka a v tu ránu usínám. Probouzím se až na hranicích. Nabídku na střídání Michal zatím odmítá s tím, že ještě kousek dá. Super, hádat se nebudu a rád pokračuju v krasospánku. Usnul jsem tak, že jsem se v podstatě teleportoval během vteřiny pod Tatry. To je luxus!

Povinné kafe na pumpě v Hybe, střídání na posledních 20 minut se už nekoná. Ve Smokovci jsme kolem půl páté, převlíkačka, přezouvačka a šlapeme hore. Hrebienok, Studený potok, Zamka. Jako na drátkách. Ani se nezastavujeme na borovičku, všichni ještě chrápou. Metelíme dál a kolem sedmé jsme na chalupě.

Nahoru na horu

Lehce po osmé opouštíme bejs a kolem plesa stoupáme na první hromadu šutrů pod Pyšnými štíty.

Nad námi mezi Malým a velkým sedí spokojeně Loktibrada, vpravo v masívu slavná jaskyňa. My směřujeme do levého žlabu vedoucího do Malé Laštovičí štrbiny. Lávka nad spodní zlom je jasná a příjemná. První drobná překážka je až na konci, kde je potřeba se vyhoupnout asi dvoumetrovou stěnkou. Za ní se terén ale hned zase změní v choďák, kde je jen potřeba nenechat se zlákat moc doleva. V jednom místě se to vyloženě nabízí, musí se ale doprava na malý výšvih, za kterým se žlab zase mění v chodecký terén. Pod Strapatou věží ještě jedno malé esíčko a jsme v sedle.

Ze štrbiny na vršek to je co by dočůral a zbytek doplivl, takže za pár minut už čučíme z Malého na Velký. Vypadá to vcelku zajímavě a vůbec ne jednoduše. Není ale čas ztrácet čas, po travnatých poličkách sbíháme dolů k Loktibradě a pouštíme se do stoupání na Pyšný štít. Nakonec to není žádná velká věda, na straně Zmrzlé doliny vylezeme pár lehkých výšvihů a za dalších pár minut už stojíme na vršku. Tam potkáváme smíšenou dvojici, která si odskočila z Jordánky. Povinné selfie a spěcháme za dvojicí předpokládajíce, že vědí, kde jsou slaňáky do Bachledky. Nakonec ani toto není žádná trága, slaňák je logicky umístěný a přístup k němu naprosto jasný. Slanění 3x 10m a jsme dole.

Obcházíme Pyšnou věžičku a v Jordanove štrbině se napojíme na Jordánku. Posledná věža se obchází zleva na straně Zmrzlé doliny. Je tam takový znatelný výlez doleva za hranu a asi po 10 metrech je mírně dole vidět kramle a řetěz. Cesta dává docela smysl, pořád se traverzuje východní stěnou, jen za posledním výšvihem je potřeba se otočit a vylézt jasným žlábkem nahoru na hřeben. Tam už čekají kramle a řetězy, které opustíme až úplně nahoře.

Vrcholové pívo si samozřejmě nemůžeme odpustit. U orosených zlatavých půllitrů hodnotíme hodiny právě minulé a nešetříme sebechválou. Moc pěkná túra, která má snad všechno, po čem srdce vysokohorského turisty prahne. A s počasím, jaké jsme měli my je to naprostá lahůdka.

Dolů sestupujeme normálkou do Lomického sedla, kde se přes Michalův odpor nalodíme na sedačku. Však se ještě nacaprtáme – musíme přeci zpátky na Terynku! Podruhé toho dne.

 

Den druhý

Otázka za 10 bludišťáků – co teď? Základní plán byl takový, že v pátek dáme Pyšné štíty a v sobotu Lomničák Jordánkou. Jenomže to jsme v podstatě zvládli už v pátek.

Pár nápadů by bylo, nakonec ale vyhrává původní verze – půjdeme ještě jednou na Deda, tentokrát Jordánkou se vším všudy hezky odspodu. A z vršku rovnou dolů do auta. Logisticky logické.

Platíme útratu a kolem osmé odcházíme. Za 3 hodinky bychom měli být pohodlně na vršku, takže v jednu už snad svištíme k domovu.

Od chaty stoupáme přes hrb jihovýchodním směrem a nastupujeme do posledního kuloáru mezi Pyšným a Lomnickým štítem. Zprvu je cesta celkem jasná a logická. Zhruba v třetině nás to ale nějak nenápadně vtáhne doleva a než se nadějeme, jsme pěkných pár metrů nad dnem žlabu. Není to ale nic hrůzného, tak pokračujeme dál. Tu výšvih, tam výšvih, postupně to ale normální cestu přestává připomínat.

Lézt se to ale dá relativně v pohodě, jen nás zdržují „větrné“ pauzy. Počasí se pěkně zvrtlo a fučí jako na horách.

V jednom místě narazíme na znatelnou cestu přes žebro dolů na pěšinu nad dnem žlabu. Nahoru ale vede taky něco. No něco… normální to asi není, ale lézt se to pořád dá v pohodě. Je nám líto výškových metrů, tak uháníme ještě výše. Po pár minutách si to ale v traverzu plotny rozmýšlíme a vracíme se dolů. Čert ví, co nás tam ještě čeká a kdy se cesty spojí.

Tahle exkurze nás stála dobře přes půl hodiny, vítr taky nepomáhá. „Tři hodinky to na vršek dnes nebudou, kámo“, začínáme se smiřovat se situací.

Dole nás vítá omletá plotýnka, za ní se ale terén hned uvolní a poměrně pohodlně docházíme k větvení žlabu. Přecházíme doprava a co nevidět už stojíme v Jordánově štrbině a napojujeme se na už známou cestu. Průlet přes řetězy je po včerejšku svižný a za krásných téměř 5 hodin od chaty stojíme na vršku. 5 hodin, no fuj!

Na sestupu nás ještě poškádlí kvůli větru nepremávající lanovka, takže doplňujeme novou zkušenost a sbíháme sjezdovku po svých.

Krásně jsme to zvládli, jen co je pravda! Upřímně ale – jestli plánujete výstup Jordánkou na Lomničák, spojte to rovnou s Pyšnými štíty. Je to sice o chlup delší, ale ne o moc. Zato je to nesrovnatelně hezčí cesta!

-r